Dne 6. května jsem s mým kamarádem a zastupitelem za ČSSD uctil památku padlých hrdinů v Ročově a v Úlovicích.

Je nesmírně důležité si připomínat hodnoty, za které padli naši předci a mít je ve vážnosti a úctě tak, aby byly neustálou připomínkou toho, že mír a svoboda není samozřejmá! Češi za ni položili nejeden život.

Jsem velice rád, že i já mohu na ně vzpomenout a říci si, děkuji Vám – jsem hrdý na to, že jsem Čech!

V. V. Pour

Upřímně řečeno, ono je dost těžké definovat národní zájmy země nebo národa, když jeho zhruba stoletá novodobá „samostatná" historie je celá plná „odezdikezdismů„. Například členství ve Varšavské smlouvě je bez mrknutí oka vystřídáno členstvím v NATO. Je možno říci, že ani dvě po sobě jdoucí generace nežily své životy bez nějakého kotrmelce, který rozmetal jednu vládnoucí skupinu a nahradil ji zcela jinou, novou.

Na takovou změnu by leckdy nestačil reagovat ani příslovečný „lstivý Afgánec“. A možná právě v tom tkví naše neschopnost dohodnout se na vrcholné úrovni na tom, jaké jsou národní zájmy České republiky, které budou odrážet většinové mínění společnosti, ale i vládnoucích či zatím nevládnoucích stran. Pokusím se navrhnout východisko, jak by české národní zájmy mohly být implikovány do občanských i politických struktur.

Počítám, že se všichni shodneme na tom, že asi naše národní zájmy, s ohledem na velikost našeho národa a sílu českého státu, nebudou spočívat v tom, kdo právě ovládá Jihočínské moře, jak ovlivnit výsledek voleb v Zimbabwe a dokonce ani v tom, zda nad Gibraltarem bude vlát anglická nebo španělská vlajka. Nikoliv, že bychom na toto všechno nemohli mít svůj vlastní názor, ale obávám se, že ten by beztak nikoho zvlášť nezajímal. Jak na definici našich národních zájmů tedy přijít?

Václav Bělohradský, jinak kandidát do Senátu PČR za ČSSD na Praze 6, napsal rozsáhlý článek „Nic než Západ“, uveřejněný na Novinkách.cz. Nechci sklouznout do typicky české roviny a na místo obsahu článku začít dehonestovat autora. Nicméně musím se zamyslet nad obsahem, který se úplně neslučuje s tím, co by měla ČSSD hájit.

Přesto alespoň jednu stručnou poznámku k panu Bělohradskému. Myslím si totiž, že obsah jeho článku přesně odpovídá vlastní podstatě pana profesora jako osoby, která musí být za každou cenu kontroverzní, nekonformní a filosoficko-manipulativní.

Mám-li shrnout podstatu článku, tak střední Evropa není Západem, nesdílí jeho humanistické myšlenky a „hodnoty“. Ve stření Evropě sídlí démoni nacionalismu, šovinismu, národní státy nejsou nic, nadnárodní útvary sdílející společné hodnoty jsou vše. Imigrační krize je příležitostí, jak v praxi realizovat humánní podstatu Západu. Sice uvádí ještě mnoho dalších myšlenek, půlmyšlenek a čtvrtmyšlenek, ale již dosti o tom. Nechci se kriticky zabývat vším, co Václav Bělohradský semlel na jednom mlýnku. Považuji ale za potřebné, zejména s ohledem na jeho povolání filosofa, alespoň něco uvést na pravou míru.

Ústecký kraj má dohodu o nové koalici. Budou ji tvořit tři strany. Komunisté a sociální demokraté, kteří minulé volební období úspěšně spolupracovali a zástupci ze spojené kandidátky Strany práv občanů a Strany přímé demokracie. Vítězné hnutí ANO 2011 zůstává v opozici. Tento výsledek povolebního vyjednávání označil šéf ANO za „neskutečnou prasárnu“. Podívejme se, kdo se ve skutečnosti jako „hladové prase“ choval.

Koncem 19. století přestala stará školní budova v Dolním Ročově vyhovovat školním potřebám. Bylo proto nutné postavit školu novou, takovou, která zabezpečí dobré zázemí pro žactvo a zároveň bude representovat městečko. Iniciativy se ujala obec ročovská spolu s úlovickou. K dílu přispěli i místní řemeslníci a za skoro 24 tisíc zlatých se budova nové školy postavila. Dne 21. listopadu 1896 byla slavnostně vysvěcena a dva dny na to začalo normální vyučování. Tolik k založení, přesuňme se v čase do současnosti.

V České republice slavíme několik svátků. Jednu skupinu tvoří svátky státní a druhou svátky ostatní, do kterých patří třeba Velikonoce či Vánoce. Ke státnímu svátku patří 8. květen, kdy si připomínáme konec druhé světové války v Evropě. V současné době se tento den nazývá v české kotlině Den vítězství, do roku 2004 to byl Den osvobození, do roku 2000 Den osvobození od fašismu a do roku 1991 jsme slavili tuto událost 9. května.

Osmý květen si připomínáme po celé republice. Na budovách visí státní vlajky, k pomníkům padlým se kladou kytice a věnce. Na Ročově se vedení obce rozhodlo, že bude ctít památku zesnulých vojáků, kteří padli za vlast, o den dříve. Tuto významnou akci pojalo ale vskutku nevýznamně. Jedinou pozvánkou na kladení věnců bylo pár neviditelných plakátků, kde se psalo, v kolik hodin a kde se bude akt konat. V Úlovicích v 15:30 hodin a na Ročově o půl hodiny později. V obou vesnicích se sešlo asi šest lidí, z toho pokládal kytici pan starosta za městys a já za sociální demokracii, jako předseda místní organizace. Podobné akce bez lidí jsou skoro k ničemu, nejsou kulturní, vzpomínkové a už vůbec ne důstojné. Jako vlastence, ročovského rodáka a patriota mě to zamrzelo. Chyba není ovšem na straně občanů, kteří o tom s největší pravděpodobností ani nevěděli, ale organizátora. Propagace byla tragická, podobně o informovanosti občanů píše i paní Ottová ve svém příspěvku.

Bydlím na Ročově od svého narození a považuji se za ročovského patriota. Navštěvoval jsem naši mateřskou školu, poté školu základní (od roku 1995 do roku 2004). Tehdy nás bylo ve třídě okolo třinácti a byli jsme nejpočetnější ročník na škole. I přesto musela mít škola tzv. výjimku pro malý počet žáků. Když jsme ji opouštěli a šli se učit a studovat dále, byli jsme poslední ročník, který ukončil na Ročově devítiletou školní docházku. Příští školní rok se druhý stupeň uzavřel a zůstal pouze první.

V minulých volbách do obecního zastupitelstva se na Ročově rozběhla docela velká debata nad tím, zda je, zjednodušeně řečeno, „lepší“ kandidátka nezávislá či stranická. Je to naprosto legitimní otázka, která si ale zaslouží pečlivé rozebrání z mnoha hledisek a pohledů.

Po volbách v roce 2010 jsem napsal článek (Volby na Ročově a povolení kočkopes, též na těchto stránkách) o tom, co nám přinese nová 118členná koalice ODS, TOP09 a VV. Pár body jsem shrnul to, proč neuspěla česká levice, a co může pravicová většina v poslanecké sněmovně přinést pro společnost.

Louny mají nové vedení města. Starostu a místostarostku zvolili zastupitelé po předem dohodnuté podpoře. Starostou se stal pan Radovan Šabata, zvolený za stranu Unie pro sport a zdraví, místostarostkou paní Edita Hořejší, za Občanskou demokratickou stranu. Ta se ovšem nestala po volbách řádnou zastupitelkou. Skončila jako druhá náhradnice. Aby teď mohla stanout ve vedení města, museli se odporoučet dva zastupitelé. Resp. jeden řádně zvolený a jeho první náhradník.